Vložit recept
Když jídlo vraždí: Seznamte se s nejznámějšími jedy historie
Různé jedy se už v dávné minulosti používaly k promyšleným vraždám nepohodlných lidí. A často byla prostředkem jejich maskování různá jídla nebo nápoje. Které jedy patřily k nejčastějším a nejobávanějším?
Tam, kde šlo o moc, se jedy v minulosti používaly opravdu často. Sloužily nejen k odstraňování nepřátel, ale třeba i k redukci počtu dědiců. Každý, kdo měl nějaké významné postavení, měl svého ochutnávače a nezřídka i specialistu na přípravu protijedů. Odhalit přítomnost jedu v jídle nebylo vůbec jednoduché. Pokud měl jed nahořklou chuť, přidávali ho traviči do něčeho sladkého, zápach zase překrývali různými vůněmi. Jed přidávali nejčastěji do polévek, vína, vody slazené medem a dalších nápojů. Velmi zběhlá byla na poli jedů například egyptská královna Kleopatra. Ani její milenec Marcus Antonius se neodvážil sníst v její přítomnosti žádné jídlo bez svého ochutnávače.
Arzenik neboli utrejch
Patrně nejčastěji používaným prostředkem, kterým se lidé trávili, byl oxid arzenitý neboli arzenik, staročesky otrušík, zlidověle utrejch, což je označení, které se později používalo obecně pro všechny jedy. Tento bílý prášek způsoboval úporné zvracení a průjmy následované křečemi a končící smrtí. V 17. století v Itálii ho hojně používala žena jménem Giulia Tofana. Šlo o lektvar, který později proslul jako Aqua Tofana a obsahoval smrtící směs arzenu, rulíku zlomocného a olova. Byl bez chuti i bez jakéhokoli zápachu, takže se dal snadno přímíchávat do jídel a nápojů. Na usmrcení dospělého muže stačily čtyři kapky, pokud však žena chtěla vidět svého muže trpět, stačilo menší množství. Giulia svůj vražený nástroj nabízela ženám, které se chtěly zbavit manželů, a podle svého doznání zabila takto zprostředkovaně nejméně šest stovek mužů. Mohlo jich být ale daleko více. Nakonec ji jedna z jejích zákaznic prozradila a Giulia skončila spolu s nejméně čtyřiceti dalšími ženami, které jed manželům podaly, na popravišti.
Arzenik měli v oblibě i členové slavného rodu Borgiů. Ti používali cantarellu, což byla směs arzeniku a pravděpodobně prášku ze zlatých mušek. Přeborníkem v trávení byl zejména nejmocnější z Borgiů, papež Alexandr VI., který dokonce vynalezl zlatý pohár se skrytou schránkou na cantarellu, pomocí něhož trávil hosty, kterých se potřeboval zbavit.
Populární a účinný kyanid
Také kyanid (sodný nebo draselný, takzvané cyankáli) patřil k velmi často používaným jedům. Hlavně proto, že účinkuje rychle. Po požití smrtelné dávky, která se pohybuje kolem 100 až 200 mg, dochází přibližně do minuty ke ztrátě vědomí, pak se dostaví kóma a přibližně do dvou hodin smrt v důsledku zástavy srdce.
Právě kvůli rychlosti působení byl kyanid často využíván příslušníky SS, kteří se obávali pomsty ruských vojáků, a pokud byli zajati, raději se uchýlili k sebevraždě. Jed si nepřidávali přímo do jídla, ale měli ho ukrytý ve formě kapsle uschované v dutém zubu a v případě nutnosti ji stačilo rozkousnout. Kapsli s kyanidem údajně požil jen pár hodin po svatbě i Adolf Hitler a jeho žena Eva Hitlerová (Braunová). A stejný způsob ukončení života zvolil i ministr propagandy Joseph Goebbels s manželkou Magdou, kteří v berlínském bunkru otrávili nejen sebe, ale i svých šest dětí. Ty nejdříve nechali uspat morfinem a pak jim v ústech rozmáčli kyanidové kapsle.
Jedovatý rulík láká svými kuličkami
Jedy číhají i v lese
Na rulík zlomocný, kterému se lidově říká například blázníček, můžete narazit na pasekách nebo okrajích lesů. Je považován za nejnebezpečnější středoevropskou jedovatou rostlinu. Sice si ho nemůžete splést například s borůvkou jako jedovaté vraní oko, nicméně i tak jeho tmavě černé bobule mohou lákat ke konzumaci. Zpočátku chutnají sladce, pak ale získají odpornou hořkou příchuť. Pro děti jsou smrtelnou dávkou už tři bobule, pro dospělé 10. Již ve starověku rulík hojně používali lékaři, léčitelé i čarodějnice, které ho přidávaly do různých čarodějných mastí nebo nápojů lásky. Jako jed využívala rulík například Livie, manželka císaře Augusta, která díky němu připravila o život řadu nepohodlných osob. V období renesance využívaly rulík také italské dámy, ovšem ne ve smrtelných dávkách. Z jeho plodů si vyráběly líčidla nebo si přímo vstřikovaly rulíkovou šťávu do očí. To způsobovalo, že jejich zorničky byly široce otevřené a působily zasněně, takže dámy byly ještě přitažlivější. Proto se také rulíku říká „bella donna“, tedy krásná žena.
Rulíkem se můžete otrávit i tak, že vypijete mléko od kozy, která tuto rostlinu sežrala. Známý případ takzvané otravy mlékem se stal v 19. století. Nešlo ovšem o rulík a o kozu, ale o smrtelně jedovatou bylinu Ageratina altissima (nestarka bílá), která hojně roste v Severní Americe. Mlékem dojnice, která na pastvě tuto rostlinu sežrala, se otrávila Nancy Lincolnová, matka budoucího amerického prezidenta Abrahama Lincolna. Bylo jí třicet čtyři let, jejímu synkovi jen devět.
Podobné účinky jako rulík má i blín, který hojně využívali už ve starém Egyptě a Babylonii, ovšem jako léčivou rostlinu. Většinou se blín používal jako celkové anestetikum, později býval součástí nápojů lásky, které vyvolávaly hluboký spánek spojený s halucinacemi.
Tajemná mandragora a zákeřný ricin
Další celkem hojně využívanou jedovatou rostlinou byla mnoha mýty opředená mandragora. Konkrétně její kořen podobající se lidskému tělu, který obsahuje alkaloidy. Ty jsou ve větším množství prudce jedovaté, ochromí nervový systém a způsobí kóma. V menších dávkách mají pouze halucinogenní účinky, díky kterým se mandragora kdysi používala jako hypnotikum nebo narkotikum. Ve starém Egyptě přidávaly ženy mandragoru do vína, když chtěly svést muže.
Takto vypadá mandragora, když kvete
Ze stromu nebo keře zvaného kulčiba dávivá, které se říká strom smrti, pochází také další známý jed, jeden z nejprudších – strychnin. Používal se relativně často, nicméně ho často prozradila jeho hořká chuť. Strychnin je typický křečový jed. Při otravě dochází k prudkým křečím a smrt následuje po úplném ochrnutí dýchacího centra.
Prudce jedovatý je také bolehlav plamatý, který u nás roste většinou v nížinách a hlavně v antice býval častou součástí jedů. Odvar z bolehlavu nejspíš usmrtil i filozofa Sokrata, který ho vypil přímo před svými žáky.
Oblíbeným prostředkem travičů byl také oměj, jeden z nejprudších a nejrychleji působících rostlinných jedů. A také prudce jedovatý ricin, který se získává ze semen nejjedovatější rostliny na světě – skočce obecného – a proti kterému dosud nebyl vynalezen žádný protijed. Možná se vám vybaví ricinový olej lisovaný ze semen, který je zcela bezpečný a používá se jako projímadlo. V Číně a v Indii se jím dokonce běžně mastí pokrmy. Neupravená semena jsou nicméně prudce jedovatá, k otravě stačí tři až čtyři. Gram čistého ricinu je dokonce 6000x jedovatější než kyanid. Způsobuje pomalou a bolestivou smrt s postupným zhroucením oběhové soustavy a otravou krve. Otravy ricinem naštěstí nejsou příliš časté, naposledy se o něm více hovořilo v roce 2020 v souvislosti s kauzou ruského agenta, který ho údajně přivezl do České republiky.
