Jak se dříve slavily svatby? Domluvená manželství, až metr vysoký svatební koláč a likér z masožravé rostliny
V masopustním období se dříve konaly různé veselice, zábavy, ale i svatby. Než se však ze svobodného děvčete a mládence stali manželé, vše mělo svůj řád a pravidla. Jak svatba probíhala, jaká jídla se na ní podávala a co se tradičně pilo? To vše nám prozradila etnoložka PhDr. Ilona Vojancová z Muzea v přírodě Vysočina u Hlinska.
Paní doktorko, brali se mladí lidé z lásky, nebo se manželské svazky domlouvaly?
Bývalo to tak i tak. Záleželo na majetkových poměrech snoubenců. Domluvené svatby většinou převládaly a byly všude tam, kde docházelo ke spojení majetků. Ale samozřejmě se konaly i svatby z „lásky“.
Jak domlouvání manželství vypadalo?
Vše mělo přesně daný procedurální řád. Manželství se vyjednávalo v domě nevěsty, tam muselo být na tuto událost připravené pohoštění. Mezi sebou se domlouvali rodiče za přítomnosti rychtáře, budoucí manželé do procesu nesměli mluvit. Přesně se zapsalo, kdo co do společného majetku přináší. Předem se také stanovilo, jak by byly uspořádány majetky v případě úmrtí jednoho z manželů. Především to, jak by v takovém případě byla zabezpečena manželka.
Podívejte se, jak se změnily svatební šaty za posledních sto let:
Probíhalo takové domlouvání hladce?
Samozřejmě se v situacích, kdy se jedna ze stran domnívala, že přináší do svazku víc než druhá, licitovalo a „přihazovalo“. Ovšem od okamžiku podpisu svatební smlouvy, kterou musel stvrdit i rychtář, se na oba snoubence pohlíželo téměř jako na manžele.
A pak následovaly ohlášky?
Ano, ohlášky probíhaly v kostele a měly být s jistým časovým odstupem troje. Často se ale kvůli urychlení stávalo, že ohlášky byly jen jedny, zaplatit se ale muselo na faře za všechny tři. Proces ohlášek byl prostý: Farář po bohoslužbě ohlásil jména snoubenců a datum jejich svatby. Tak se informace stala veřejnou.
Po ohláškách již následovala svatba?
Ano, ještě na začátku 20. století bývalo svatebním dnem úterý, což souviselo s pracovním vytížením během celého týdne. Až s dalším časem se svatby posouvaly směrem k víkendu.
Bývaly v průběhu roku měsíce či dny, kdy byly svatby zapovězeny?
Konání svateb ovlivňoval průběh hospodářského roku, ale také pověrečné představy. Mnoho svateb se odbývalo o masopustu. Ovšem květen býval zapovězený. V tomto měsíci vždy bývalo největší množství práce na polích, a tak se tvrdilo, že svatby v květnu přinášejí neštěstí. Dokonce existovalo rčení „svatba v máji, chystá máry“. Tato představa byla vžitá a dodržovala se. V květnu se prý také nemělo péct, neboť by se „zapeklo štěstí“. Ostatně mnoho z těchto přesvědčení nám zůstalo až do dneška.
Kdo strojil svatbu?
Rodina nevěsty, ale byla zavedená zvyklost, že ti ze sousedů a známých, kteří byli posléze mládenci a družičkami zváni na svatební hostinu, se svatbou vypomáhali. Rodině nevěsty předem posílali mouku, máslo, vejce či další suroviny na přípravu hostiny. Ta se strojila obvykle čtrnáct dní až tři neděle.
Co se zpravidla vařilo či peklo?
Připravovaly se pokrmy masité, ale především se pekly svatební koláče a svatební pečivo. Nepekl se svatební dort, jak je ve zvyku dnes. Nejen u nás na Horácku, ale i jinde v českých krajích se pekl a stavěl svatební koláč.
Svatební koláč se stavěl?
Bylo to doslova výtvarné dílo a míval i metr do výšky. Koláč měl několik pater. Základna byla obdélníková nebo kruhová a tvořila ji buchta plněná tvarohem nebo mákem. Protože tato část byla objemnější, pekla se v peci na chleba ve zvláštních formách a po upečení se kladla na zdobený podnos. Ten si rodina vypůjčila na faře, stejně jako formu. Do tohoto koláče se napíchaly dřevěné štípy vysoké až 80 centimetrů, na které se navlékala další „patra“ svatebního koláče. Ta už mívala i tvar lidských postav a zvířat (kohout, veverka, slepice). Nakonec se na tuto stavbu doplnily vlašské ořechy jako symboly budoucího bohatství, něco zeleného, například krušpánek (buxus, pozn. red.), jako symbol plodnosti, ale i různé papírové ozdoby. Část koláče se nakonec odnesla na faru a panu učiteli.

Jaké bývalo svatební menu?
Začínalo se polévkou. Býval to slepičí vývar. Slepice se vařily téměř celé, protože slepice bývala posléze i hlavním chodem. Servírovala se v hluboké míse zakrytá vrstvou nudlí. Když se tato mísa dostala na stůl, svatebčané se na ni doslova vrhli, neboť ten, kdo se první dostal k masu, měl mít v budoucnu štěstí a těšit se dobrému zdraví.
Drobné pečivo se na svatbu také připravovalo?
Kromě velkého svatebního koláče nechyběly buchty, drobnější pečivo, vdolky či boží milosti. Na závěr se podávala krupicová kaše, ale zapečená. Mívala tvrdou kůrku a svatebčané tento pokrm často použili jako zdroj zábavy a veselí – prostě po sobě touto zapečenou kaší házeli.

Co se o svatbě pilo?
Z nealkoholických nápojů samozřejmě voda, ovocné šťávy, sladký ovocný čaj, často i šťáva z kyselého zelí. Z alkoholických nápojů to bylo samozřejmě pivo, kořalka – na Horácku žitná nebo kmínka, ze svátečních lihovin třeba likér rosolka…
Rosolka? To je zajímavé, z čeho se vyráběla?
Rosolka se připravovala z dnes už přísně chráněné masožravé rostliny rosnatky okrouhlolisté, která roste na okrajích vřesovišť a rašelinišť. Nasbíraná bylina se macerovala v lihu, přidával se cukr a další ingredience. Tam, kde rostlo málo rosnatky, přidávaly se okvětní plátky růže. I proto se barva nápoje lišila. Rosolka vyrobená čistě z rosnatky byla zelená, ta s plátky růže bývala růžová.
A pilo se víno?
Ano, v krajích, kde se pěstovala vinná réva, bylo víno obvyklé. Na Vysočině však ne.
Dostávali novomanželé nějaké svatební dary?
Většinou to byly peněžní dary, které se při svatebním veselí vybíraly, například na kolébku. Často se k tomu účelu využívalo rozdělování svatebního koláče, při kterém družba vybízel hosty, aby do koláče vhodili pár peněz jako dary novomanželům. Do této části svatby se aktivně zapojovali také muzikanti svými písničkami a veselými kousky.
Svatbou vše skončilo?
Vůbec ne. Druhý den se nevěsta stěhovala do ženichova domova. Bývala to událost, na kterou čekala celá vesnice. Lidé sledovali, co všechno si ve výbavě novomanželka přiváží do nového domova. Novomanželce se do cesty kladly různé překážky, aby ukázala, jakou bude hospodyní. Třeba takové koště. Pokud si ho novomanželka všimla a vzala jej do ruky, vědělo se, že bude pracovitá. Ovšem ouvej, pokud jej nevšímavě překročila a šla dál… Také se čekalo, jak na prahu domu přijme novomanželku budoucí tchyně. Jejich budoucí vztah se dal vypozorovat už z toho, jakými úkoly a jakým tónem dívku tchyně přivítala.
A jak to bývalo se svatbami nemajetných, chudých lidí?
Velikost svatby, pohoštění i množství hostů byly podmíněny bohatstvím rodiny. Svatby nemajetných lidí bývaly prosté, nicméně ohlášky museli na faře zaplatit všechny tři, tady církev neslevila nikomu… Na svatební stoly se však dávalo to nejlepší, co v domácnosti bylo k mání.